Putovní výprava do Lužických hor (18.-20.5.2018)

Celkem 11 odvážných se sešlo na nádraží v Turnově. S půlhodinovým zpožděním, způsobeném výlukou, přijel náš vlak, kterým jsme odjeli do Liberce. Zde se k nám přidal Vroub s kluky a přestoupili jsme do vlaku do Jablonného v Podještědí. Od nádraží jsme se vydali po červené značce. První zastávka byla u hřbitova ukrajinských vojáků z 1. světové války. Kdo chtěl, mohl si prohlédnout tento zajímavý hřbitov. Odtud jsme, stále po červené, pokračovali do Heřmanic, kde jsme se zastavili u staré váhy, kterou jsme důkladně prozkoumali. Opustili jsme vesnici a začali jsme stoupat k Jezevčímu vrchu a cestou hledat příhodné místo pro přespání. Po najití místa jsme si postavili stany, navečeřeli jsme se a šli jsme spát. Během prvního dne jsme ušli cca 7,5 km.

Ráno okolo sedmé nás vzbudilo Šerifovo a Kubovo kecání. Tak jsme vylezli ze spacáků, nasnídali jsme se a po sbalení batohů jsme vyrazili do Mařeniček. V Antonínově údolí za Mařeničkami jsme důkladně prozkoumali bývalý náhon vytesaný ve skále a podél Hamerského potoka jsme se vydali k přehradní nádrži Naděje. Kousek před ní jsme se zastavili u bývalého koupaliště, kde jsme si prohlédli zajímavou výstavu. Další pauza byla u penzionu „Pod přehradou,“ kde jsme si dali limonádu a nanuky, a kluci začali blbnout na skluzavce. Vrcholné číslo předvedl Lukáš, který ji sjel hlavou napřed, a skluzavka mu přitom stáhla kalhoty. Po načerpání sil jsme zdolali poslední úsek cesty k přehradě. Zde jsme doplnili vodu, naobědvali jsme se a několik odvážlivců zdolalo kamennou stěnu hráze horolezeckým způsobem. Od přehrady jsme se vydali k Sirnému prameni, který ale se sírou, mimo názvu, nemá nic společného. Ze země vyvěrá voda s vysokým obsahem železa, které na sebe váže bakterie tvořící řasu, která vypadá jako chomáčky bavlny. Po ochutnání a důkladném prozkoumání pramene jsme pokračovali k motorestu na Nové Huti. Naší motivací byl další nanuk. K naší lítosti jsme ale zjistili, že je motorest zavřený a zřejmě se zrovna opravuje. Po delší přestávce ve stínu stromů jsme se po modré značce vydali k jezírku u Svoru. Zde jsme se, dle plánu, měli utábořit a přespat. Po večeři jsme zjistili, že asi 200 m od nás je hájovna a že je revírník doma. Proto jsme se rozhodli, že se vydáme ke Klíči a na příhodném místě se utáboříme.  Místo jsme nalezli až kousek od sedla pod Klíčem. Cestou ke Klíči si Medvědi naplánovali večerní výstup na Klíč na západ slunce. K nim se chtěli přidat ještě Jirka se Štěpánem. Po sundání batohů na tábořišti se Medvědi vydali na Klíč. Došlo k davové psychóze a až na jednoho se všichni vydali s nimi. Slunce mělo zapadat těsně po 21. hodině, ale protože jsme byli na kopci, zapadalo výrazně později. Na vrcholu jsme ve větru strávili 45 minut, z toho někteří pouze v tričku, protože si ve spěchu nestačili vzít bundu nebo mikinu. Po návratu jsme si za tmy postavili stany a šli jsme spát. Během soboty jsme ušli asi 19,5 km a výstupem na Klíč jsme přidali další 2,2 km.

V neděli ráno už nikdo povídáním nerušil. Asi byli unavení. Po půl osmé byl budíček a po snídani, sbalení batohů a po prozkoumání polomu jsme vyrazili na vlak do Nového Boru. U Kamzičí studánky jsme si doplnili vodu a prohlédli jsme si suťové pole na úpatí Klíče. Původně jsme chtěli v Novém Boru dojít na náměstí a tam si koupit nějakou zmrzlinu. Ale po přečtení plakátu, který oznamoval, že na nádraží stojí Legiovlak, jsme upravili plány a vydali se na nádraží. Nedělní trasa měřila pouhých 5 km. Zde jsme si prohlédli repliku vlaku čs. legií v Rusku, a kdo chtěl, mohl si na perónu zakoupit něco k pití a snědku. Z Nového Boru jsme vlakem odjeli do Bakova n/J a po delším čekání jsme přestoupili na vlak do Turnova.

Jako obvykle naleznete fotky z výpravy v oddílové galerii.

Komentáře uzavřeny